Náhoda je blbec. Já to setkání s Christopherem vážně vyhrála. Nejprve jsem ani nedoufala, že bych mohla vážně jet a stanout mu tváří v tvár. Nakonec mi to ale vyšlo. V sobotu 5. května jsem nasedla do vlaku a o dvě hodiny později jsem vystoupila na Hlavním nádraží. Když jsem o něco později vcházela na Václavské náměstí, už z dálky jsem viděla nejdelší frontu v mém životě. Stokrát jsem děkovala, že ji nemusím stát.

Měla jsem čekat v 16:20 před budovou Neoluxoru, nakonec jsem tam čekala asi o půl hodiny dříve, ale hodně vody uplynulo, než jsem se odvážila zavolat paní, která měla setkání na starosti :-D. Když přišla poslední výherkyně a byly jsme tak kompletní, odpochodovaly jsme do jakési malé místnůstky, kde na nás již čekal Christopher. Začala jsem být silně nervózní, tak jsem se ještě s jednou slečnou, která na tom nebyla o moc lépe, schovala za vyšší kolegyně. Pak přišla trapná a zároveň i vtipná chvilka, kdy Christopher objevil, že se tam ukrýváme, a zamával na nás, abychom šly dopředu. Takže jsem zbytek rozhovoru strávila skoro před ním, nervózní snad desetkrát více :-D.

Poté přišla doba na dotazy. Prakticky všechny je položila jedna slečna, já jsem za prvé zapomněla všechno, co jsem si nacvičila, za druhé bych ze sebe stejně nevyrazila ani slovo. Některé Christopherovy odpovědi byly velice zajímavé - například přiznání, že se chystá pátý (a možná i šestý) díl, nebo vysvětlení, proč zemřely prakticky všechny starší postavy v knize (Brom, Oromis,...) - protože kniha je hlavně o mladých lidech a kdyby starší generace nezemřela, nemohli by se naučit tak dobře to, na co nyní museli přijít sami. Jednoduše by za ně vše udělali starší a schopnější. Velmi vtipná byla odpověď na otázku o jedné ze záhadných postav (myslím, že to byla buď Angela nebo dvě divoké) - prý nám to říct nemůže, protože kdyby nám to řekl, musel by nás na několik let zavřít do sklepa a to by se jeho mamince nelíbilo :).

Následovalo podepisování knih. Já si donesla jen Brisingr - za prvé je to moje nejoblíbenější kniha z celé série, za druhé se mi jich více tahat nechtělo. Když jsem si před něj stoupla, pochválil mi vlasy. To mou nervozitu ještě vystupňovalo, takže jsem se jen tupě usmála. Musela jsem vypadat jako hlupák :-D. Než se mi podepsal, poprosil mne, abych mu napsala své jméno. Jak jsem předpokládala, okamžitě si všiml spojitosti se svými knihami :). K podpisu mi přikreslil i symbol Arenu - Bromova prstenu. Vysvětloval mi, co mi to tam vlastně kreslí, a já se dále jen tupě usmívala. Musela jsem vypadat, jako že nevím, o co jde, protože se ptal překladatele, jestli mu rozumím. Rozuměla jsem, ale ani za boha bych nic nevykoktala :-D. Vlastně jsem vykoktala "Thank you."

Když se nám všem podepsal, bylo na řadě focení. Fotilo se již v průběhu setkání, ale měli jsme se vyfotit ještě všichni pohromadě. Tak se stalo u stolu, kde se měl podepisovat svým fanouškům. Lituji, že jsem se k němu nedostala při focení blíž, ale na druhou stranu - nemusela jsem se k němu dostat vůbec :).

Škoda, že všechno skončilo tak rychle, jako nějaký sen. Ještě pořád jsem z toho neuvěřitelně nadšená. Bylo to poprvé, co jsem byla takto blízko někomu takovému. Navíc Christopher překonal všechny moje představy - je to velký sympaťák a navíc i dobře vypadá. Mnohem lépe, než na fotkách. A vlasy už si asi nikdy neostříhám :-D.

V jedné Londýnské škole se začnou dít divné věci. Žáci přichází do školy nevyspalí, podezřele často chybí, neustále na sebe ukazují tajuplné posunky a předávají si podivné balíčky. Nick Dunmore, hlavní hrdina příběhu, začne být vůči svým spolužákům podezřívavý. Několik jeho kamarádů se již začalo chovat podivně a on chce zjistit, co za tím vězí. Vyptáváním se však nic nedoví - jako by všichni byli zavázáni nějakým slibem mlčení. Až jednou mu jeho spolužačka nabídne zvláštní obchod - dá mu DVD výměnou za to, že bude dodržovat jistá pravidla: nesmí nikomu nic vyzradit, musí mít vlastní počítač, vždy musí hrát sám a když jeho postava zemře, je to definitivní konec hry. Nick podlehne své zvědavosti a dar (jak se později ukáže, byl danajský) přijme - doma vloží DVD do počítače a zjistí, že jde o hru jménem Erebos. Nejprve netuší, proč všichni dělají kolem obyčejné hry takové tajnosti, ale postupem času zjišťuje, že ona hra zase tak obyčejná není. Zná jeho nejtajnější tužby a zdá se, jako by četla jeho myšlenky a pronásledovala ho.

I přesto, že hra vypadá velice děsivě, Nick jí naprosto propadne. Nechodí na tréninky basketu, školu přesunul na vedlejší kolej, nekomunikuje s přáteli ani s rodiči. I přes varování svých přátel a i své vysněné dívky Emily se nemůže od hry odtrhnout a dál plní bizardní úkoly, které nezůstávají v hranicích virtuálního světa, ale pronikají i do reality. Jednoho dne však dostane práci, která ho zneklidní. Má víceméně otrávit svého profesora na angličtinu. Odváží se provést tento krok a získá kýženou odměnu? Co sleduje tajuplná hra svými zásahy do reality? Čeho všeho jsou její hráči schopni?

Právě fakt, čeho všeho jsou lidé propadlí hře schopni, je na celé knize to nejděsivější. Čtenář si velice snadno uvědomí, že těžká závislost na počítačových hrách není žádná fantasy, ale naopak se prolíná s naší realitou. Nevyhnutelně jsem došla k myšlence, jestli by byli hráči v reálném světě schopni dopustit se nějakého trestného činu, kdyby se dostali pod hrozbu odepření přístupu k jejich oblíbené hře. Co když myšlenka hry Erebos není zase tak vzdálená?

Na knize jsem se stala málem stejně závislou, jako Nick na Erebosu. Těšila jsem se na každou chvilku volna, až ji budu moci popadnout a zhltnout dalších několik desítek stran. Autorčiny popisy hry jsou velice realistické - připadalo mi, jako bych sama hru hrála. Stejně jako Nick jsem se těšila na to, až zase usedne k počítači a začne hrát. Proto mě poněkud zaskočil hlavní dějový zvrat. Zprvu jsem byla zklamaná z toho, že si již další napínavé popisy hry nepřečtu, ale tento pocit zmizel, když příběh začínal nabírat druhý dech. Po přečtení knihy jsem si musela přiznat, že druhá polovina knihy byla nakonec ještě napínavější než ta první, i když v ní bylo popisů prostředí samotné hry pomálu.

Konec knihy pro mne byl obzvláště překvapivý. Obvykle když čtu knihu, mám v hlavě hned několik tipů, jak by mohla skončit. Většinou se jeden z nich ukáže víceméně správný, málokdy se mi stane, že bych byla totálně vedle. U knihy Erebos jsem však se svými předpoklady vedle byla a po jejím přečtení jsem si musela nutně říci, že tohle jsem vážně nečekala. Věděla jsem sice, že závěr bude asi souviset s tím, že hra dá hráčům nějaký děsuplný úkol, ale ve většině ostatních věcí, jako například v tom, kdo je za celou hru zodpovědný, jsem se spletla. To je jeden z důvodů, proč knihu hodnotím tak kladně - málokterý titul mne dokáže doopravdy překvapit.

Další věcí, která mne na knize potěšila, byl fakt, že hlavní hrdina nebyl bezchybný, naopak sám získal zkušenost s "druhou stranou", tedy sám se stal na hře závislý. Získal tím v mých očích "lidštější" zjev - přeci jen příběhu více věřím a lépe se do něj začtu, když hrdina oplývá i zápornými lidskými vlastnostmi, než když je jeho rejstřík hříchů bílý jako mléko.

Kniha Erebos: Hra, která zabíjí! může čtenáře zaujmout hned několika přednostmi. Na první pohled je to zjevně skvělá obálka, díky které mi kniha ihned padla do oka. Dále to může být velice aktuální téma, kterým se kniha zabývá - problematika závislosti na počítačových hrách z naší společnosti v nejbližší době nejspíše nezmizí a kniha, i když neodrazuje od používání počítačů obecně, z ní výborným způsobem těží.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

Panem je země, která povstala z toho, co se kdysi nazývalo Severní Amerika. Tvořilo ji hlavní město Kapitol a třináct okolních krajů. Jednoho dne však došlo ke vzpouře krajů proti Kapitolu, kterou následovala krutá porážka - dvanáct krajů bylo pokořeno, třináctý byl vyhlazen. Tak vznikly Hladové hry - jako připomínka na zradu a na nadvládu Kapitolu. Jako trest za vzpouru musí každý kraj dodat každoročně jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Dvacet čtyři splátců je uvězněno v rozhlehlé venkovní aréně, kde je může čekat cokoli. Během několika týdnů spolu bojují na život a na smrt, dokud poslední splátce nevyhrává. Vítězného splátce čeká snadný život v domovském kraji, který bude zahrnut cenami, zejména jídlem.

Katniss, šestnáctiletá dívka, žije ve dvanáctém kraji specializujícím se na těžku uhlí. Její domovský útvar nepatří mezi ty nejúspěšnější, za čtyřiasedmdesát ročníků her měl jen dva vítěze. Možná právě proto se její sousedé, narozdíl od krajů, které své uchazeče pro tento den trénují od raných let, strachují Dne sklizně, až budou muset dvě z dětí poslat prakticky na popravu. V Den sklizně se před volbou splátců Katniss paradoxně nestrachuje o svou sestru Prim, která je do slosování zařazena poprvé, nebo o sebe, ale o svého kamaráda Hurikána, který byl nucen nechat své jméno na lístečky napsat několikanásobně vícekrát, než musel, aby dostal kýžené příděly jídla navíc pro svou rodinu. Je šokovaná, když z úst losující zazní právě jméno její sestry, které očekávala ze všeho nejméně. V tu chvíli ji napadá jediné řešení - přihlásí se jako dobrovolnice a je společně se synem pekaře, Peetou, odvezena do výcvikového centra, kde se bude týden cvičit a krmit nejvybranějšími lahůdkami, než Hladové hry začnou...

Když jsem knihu četla, vybavily se mi v mysli hned dvě jiné knihy, které jsou jí náměty či myšlenkami velice podobné. Za prvé jde o knihu 1984 od George Orwella, kterou mi Hunger games připomněly kvůli neustálému sledování, všudypřítomným odposlouchacím zařízením a krutému režimu, za druhé jde o titul Pán much od Williama Goldinga. Proč ten mi připomínal Hunger games, to je asi jasné každému, kdo o té knize někdy něco slyšel :). A jelikož studuji historii, nemohla jsem si nevšimnout, že Hunger games jsou velice podobné gladiátorským hrám.

I když jsou Hunger games hlavně oddechové čtivo (tedy pro ty, kterým nevadí nějaká ta krev a napětí :) ), lze při jejich čtení dojít k velice zajímavým tématům k přemýšlení. Co byste dělali, kdybyste se dozvěděli, že musíte zabít někoho, kdo vám kdysi zachránil život, pokud chcete sami přežít? Jsou kladné city vzniklé za takových podmínek skutečné, nebo jde jen o podvědomou snahu nezhroutit se? Jak moc je odlišné zabití zvířete od zabití člověka a jde se s tím vůbec vyrovnat?

Než jsem si knihu přečetla, poohlédla jsem se po názorech jiných čtenářů. Pákrát jsem narazila na hodnocení, že kniha je obyčejným přespříliš naturalistickým popisem vyvražďování se dětí navzájem. Byla jsem mile překvapena, když tomu tak nebylo - ano, v knize nevyhnutelně dojde k vraždám i k smrtelným nehodám (jinak by kniha byla poněkud nudná nebo minimálně nepříliš záživná), ale nejde o nic, u čeho by se čtenáři obracel žaludek. Ale možná je tento názor ovlivněn mým přespříliš častým čtením hororů :).

Dle mého názoru je nejzajímavější částí knihy líčení samotných her, což se jistě dalo očekávat :). I když člověk tak nějak ví, že vypravěčka pravděpodobně nezemře, přesto se nemůže od knihy odtrhnout a hltá řádky, jen aby se dověděl, která postava zemře jako další a jestli nakonec bude muset Katniss zabít svého společníka z dvanáctého kraje, Peetu, ze kterého se stal postupně snad i více než její přítel. Ostatní hráči přestavují vskutku pestrý výběr postav - je tu vraždící maniak, mazaná zrzka připomínající vzhledem i povahou lišku, dívka libující si v mučení, dvanáctiletá křehulka, strašlivý svalovec, odborník na elektroniku,... každý si dozajista dokáže vybrat svou oblíbenou i neoblíbenou postavu. A i když by bylo logické, kdyby se z každého dítěte vyklubal zabiják, skutečnost je mnohdy jiná. Kromě příběhů krutosti můžeme v knize nalézt i slitování, přátelství či sebeobětování se pro druhé.

Kniha potěší každého čtenáře, který má až po krk přeslazených lovestory nebo příběhů s hrdiny, kteří mají nervy z oceli a neznají strach. Právě strachem je kniha nabitá od první po poslední stranu. Strach o rodinu, o přátele, o vlastní život. Vše je popisováno velice realisticky, kniha se čte jedním dechem. V záplavě veškeré té upíří literatury, která poslední dobou zaplavuje pulty knihkupectví, září Hunger games jako diamant.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

Kniha Nemám žádné jméno je deníkem české spisovatelky, básnířky a novinářky Dagmar Hilarové, který si psala v čase své deportace do koncentračního táboru Terezín a před i po ní. Lístek do transportu obdržela Dagmar, tehdy Berzettiová, krátce před svými patnáctými narozeninami. Z okruhu své nejbližší rodiny šla do tábora sama. Její otec byl "čisté krve", ten do koncetračního tábora nemusel. Její matka sice "čistá" nebyla, ale byla ženou Němce a muž svou ženu potřebuje. Do Terezína vešla jako dítě, z něj vyšla jako žena poznamenaná smrtí a utrpením. Kniha však překvapivě nelíčí jen bolest, ale i vzácné chvilky radosti a lásky, které mohla Dagmar v šedých časech uvěznění prožít. Celý příběh je protkán poezií, kterou si talentovaná Dagmar ulevovala od bolesti.

Deník není zajímavý jen svou autentičností a literární i historickou hodnotou, ale i tím, jakým způsobem byl vydán. Autorka se po téměř dvaceti letech rozhodla vrátit ke svým zápiskům z nejtěžšího období života a přepsat je do souvislého textu, který by bylo možné vydat. Vydání se však mimořádně zdařilý text kvůli politické situaci v naší zemi nedočkal, až roku 1978 přichází zajímavá nabídka z Nizozemska - Miep Diekmannová navrhuje Dagmar Hilarové, že by její příběh mohl být zpracován v nizozemštině a vydán, s čímž Dagmar souhlasí. Tak začíná dlouholetý spor o autorství - Miep Diekmannová si zápisky přivlastnila s tím, že jde o její dílo, které vzniklo na základě často nesrozumitelných útržků a rozhovorů s Dagmar. Podle Dagmar Hilarové je však skutečnost taková, že nizozemské dílo Ik heb geen naam je pouhým téměř doslovným překladem jejího deníku, jedná se tudíž o podvrh ze strany holandské autorky. Ve prospěch Dagmar hovoří mnoho faktů - útržky z deníku byly vydávány dávno před tím, než Miep Diekmannová vydala "svou" knihu, Dagmar vlastní originální rukopisy, které jsou nápadně podobné, až totožné, s nizozemskou knihou, a pro autorství Dagmar Hilarové se vyslovuje i Jiří Pavel, bratr spisovatele Oty Pavla a terezínská láska autorky, který deník četl po návratu z koncentračních táborů, ve kterých pobýval. I přesto je již více jak třicet roků kniha prezentována jako dílo Miep Diekmannové, obsahující básně Dagmar Hilarové. V tiráži ani v copyrightu holanského vydání knihy jméno české autorky nenalezneme.

Jak jsem již poznamenala, deník je zajímavý a historicky cenný především svou autenticitou. Nejde o žádné nadnesené a přehnané líčení, které by v čtenářích mělo vzbudit co největší posvátnou hrůzu, nejde ani o opačný extrém, tedy o zlehčování věci - jednoduše jde o pravdu. Na jednu stranu se z knihy dočteme věci, které čtenáři vženou slzy do očí a do srdce tíseň - každodenní kontakt se smrtí, smrt přítelkyně v náručí, vidět, jak milované lidi odvážejí kamsi pryč za smrtí, nedostatek jídla, chabá hygiena, chlad, štěnice, nelítostné chování dozorců, nemoci a bezmoc. Na druhou stranu se však i přes všechnu tu šeď můžeme dočíst, že i vězni v Terezíně měli okamžiky naděje či radosti - možnost studia, občasné kulturní zážitky, přátelství, láska, okamžiky shledání s rodinou, laskavost z řad ostatních vězňů, touha pomoci a nakonec osvobození. Mě osobně velice zaujala pasáž, kde autorka líčí, jak musela společně se svou přítelkyní převážet mrtvoly na voze - když některá z nich začala klouzat dolů, musely ji vzít a hodit zpět na káru. Byl to jejich první kontakt s mrtvými těly a popis jejich pocitů byl neskutečně živý.

Možná právě autenticita knihy je na ní zároveň tím nejděsivějším. U čtení jsem si v duchu neříkala "Panebože, takový masakr!" nebo "Jak tohle mohl někdo dopustit?" ale "Tak taková je pravda."

Název knihy Nemám žádné jméno dokonale vystihuje její podstatu. V koncentračním táboře nemá člověk identitu, zůstane mu jen anonymní číslo...

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku knihy.

Asia Bibi je matkou pěti dětí, které vychovává se svým mužem Ašíkem. Jejich život v Pákistánu byl vždy těžký, jelikož jsou křesťané, kteří bývají v této zemi často diskriminovanou menšinou. Přesto však žili relativně šťastně - vychovávali své děti ze svých skromných příjmů a snažili se být v míru se svými muslimskými sousedy, jejichž víru ctili. Vše vypadalo uspokojivě do chvíle, kdy se Asia při práci v horku, které přesahovalo čtyřicet stupňů, napila vody ze studně. Její kolegyně ji obvinily z toho, že vodu znesvětila, a nabídly jí, že se může vykoupit přestoupením na islám, což Asia odmítla. Tak započalo její dlouhé utrpení, které dodnes nebere konce. A to jen proto, že je věrná své křesťanské víře a chtěla se napít vody.

Od svého zatčení tráví Asia život v malé a špinavé cele v příšerných hygienických podmínkách, s nerudnými dozorci za zády. Mezitím byla odsouzena k trestu smrti oběšením za urážku proroka Mohameda. Tisíce muslimů demonstrují za její smrt, dva lidé z vlády země, kteří se jí snažili pomoci, byli zavražděni extrémisty. Žena nyní čeká ve vězení na výsledek odvolacího soudu, který je však neustále odkládán. Dostane nakonec svobodu, za níž bojují stovky vlivných lidí po celém světě včetně papeže? Ani kýžená svoboda by však nebyla koncem Asiina utrpení - už nyní se celá její rodina musí skrývat, aby nebyla zlynčována. Asia dokonce musela být zavřena na samotku a nemá povoleny ani vycházky, aby nebyla ve vězení zavražděna.

Asia Bibi nemohla svůj příběh sepsat sama - jak v knize zazní, je totiž negramotná, jako spousta jiných chudých pákistánských žen. Její slova se v knižní podobě dostala na svět až poté, co se o její příběh začala zajímat francouzská novinářka Anne-Isabelle Tollet, která dle jejího vyprávění knihu sepsala. Kniha není žádný velkolepé dílo, ale myslím, že v tomto případě je důležitý spíše příběh, který dokázala podat vskutku poutavě. Mezi řádky o Asiině osudu se lze dočíst i o tom, jaké jsou v Palestině zvyklosti a jak tamější křesťané žijí, což je velice důležité pro pochopení Asiiny situace.

Účelem knihy Rouhání? je nepochybně vydělat co nejvíce peněz. Ne však ve prospěch nakladatelství, ale na pomoc Asiině rodině, která se musí skrývat před islámisty dělajícími vše proto, aby je zprovodili ze světa. Část výtěžku připadne také na úhradu právních zástupců, bez kterých by byla Asia nepochybně již nadobro ztracena. Většina žen, které jsou obviněny z rouhání se, se totiž nedostane ani před soud.

Při čtení knihy jsem si uvědomila, jaké to mám štěstí, že žiji tam, kde žiji. Potácím se sice mnoha problémy, ale i ty najednou začaly vypadat malicherně - já se nemusím bát, že bych pro své náboženské vyznání (v mém případě spíše nevyznání) musela zemřít. I věci, které pro mne jsou běžné, jako například čistá toaleta nebo pohled na noční oblohu posetou hvězdami, jsou v kontextu s knihou najednou luxusem. Asia Bibi (možná nevědomky) bojuje nejen za sebe, ale i za ostatní osoby, kteří kvůli svému vyznání nemohou žít plnohodnotný život.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.